 |
Operace Overlord
Žádná z novodobých vojenských
operací se svým významem nemůže vyrovnat 6.červnu roku 1944, kdy se
spojenecká vojska vylodila na březích Normandie. O této operaci bylo již napsáno mnoho knih a natočeno
mnoho filmů. Historikové dokázali tuto operaci rekonstruovat hodinu po
hodině (zvláště dobrá rekonstrukce, byl dokument BBC Den D, který běžel na
našich kanálech u příležitosti 60. výročí vylodění). Závěry těchto studií
jsou často překvapující. Politické pozadí vylodění v Normandii je zajímavé
skoro stejně jako operace samotná. Vláda USA po útoku na Pearl Harbor
považovala za největšího nepřítele Japonsko a podobný názor měla i velká
část americké veřejnosti. Velká Británie měla zájem o posílení oblasti
Středozemního moře.
Winston Churchill proto prosazoval nejdříve útok na severní Afriku, poté na
Itálii a nakonec snad i na Balkán. SSSR požadoval otevření západní fronty,
která měla přeskupit a roztrousit německé síly na západ. Stalin Angličanům a
Američanům příliš nevěřil a podezíral je ze společných úkladů proti SSSR. Je
až absurdní, že se sovětské tajné služby soustředily více na dění v USA než
na informační válku s Německem.
Když v roce 1942 došlo k invazi do Severní Afriky a v červnu následujícího
roku k vylodění na Sicílii, začalo se uvažovat o možném úderu v západní
Evropě, konkrétně přes Francii.
Na přelomu listopadu a prosince se sešli Stalin, Roosevelt a Churchill na
konferenci v Teheránu. Právě zde padlo rozhodnutí o urychlení příprav
k vylodění v severní Francii a byl dohodnut i následný plán postupu na
Německo. Dohoda nebyla zadarmo. Stalin si vymohl aby poválečné hranice SSSR
odpovídali jeho hranici v roce 1941. To znamenalo zabrání pobaltských států
a východního Polska. Součástí
teheránského plánu bylo nejen osvobození Francie, ale i zničení německých
průmyslových center v Porúří, které mělo Němce vysílit před dobytím Berlína.
Operace dostala krycí název OVERLORD. Vojenská akce takové důležitosti
vyžadovala přesné naplánování přesunů techniky, vojáků a vybavení. Jejich
soustředění ohrožovalo civilní obyvatele ve Velké Británii, vojáky bojující
v jiných částech Evropy a v neposlední řadě i zásobování Anglie, protože
její zdroje závisely na zásobách z USA. Americké velení také muselo počítat
s nasazením prakticky celého vojska v tichomoří. Admirál King dal k 1.
květnu 1944 k dispozici 31 123 plavidel vhodných k vylodění. Na operaci
OVERLORD jich vyčlenil 2943 a to prý ještě z velkým sebezapřením.
Místo a čas
Teheránská konference
požadovala vylodění na jaře roku 1944. plánovaným datem byl 1. květen roku
1944. Kvůli přípravám musel být o minimálně měsíc posunut. Největším a zcela
zásadním problémem bylo počasí, měsíční fáze a hlavně místo kde vylodění
uskutečnit. Podle plánů z roku 1943 se jako nejvhodnější jevila Normandie,
kde byly pláže dostatečně široké pro na nasazení dostatečného počtu vojáků a
techniky a přitom bylo poměrně slabě chráněné ( osobně by mě zajímalo co by
na tuto zprávu řekli veteráni z Omahy ). Jako nevhodné bylo označeno pobřeží
Belgie, kde potřebný prostor nebyl, nebo dobře chráněné a opevněné okolí
města Pas –de- Calais. Právě v těchto místech německé velení vylodění
očekávalo, jelikož Lamanšský průliv je v těchto místech nejužší a vzdálenost
do Porúří je nejkratší. Velením celé této
operace byl pověřen generál Dwight „Ike“ Eisenhhower. K úspěchu akce bylo
potřeba ještě jedné důležité věci: aby se nikdo nedozvěděl, že noha spojence
půjde na Německo právě přes Normandii.
Válka informací
Zavést nepřítele na falešnou
stopu – tento cíl měla operace Foritude, velká hra tajných služeb, která
měla německé velení přesvědčit, že se chystá invaze, ale u Pas – de –
Calais. Do čela fiktivní operace byl jmenován generál Patton. Éter se hemžil falešnými zprávami a hlášeními o
neexistujících přesunech lodí. Byly vyrobeny
gumové tanky, které měli upoutat pozornost od skutečného soustředění na
Normandii. Komunikace britských diplomatů se zbytkem světa byla kvůli
bezpečnosti zakázána a britské bombardéry zasypávali okolí falešného místa
invaze tunami pum.
Německé slabiny
Němečtí generálové vylodění
v západní Evropě čekali už dávno. Od dubna roku 1942 byl budován Atlanský
val, který vyzbrojen našimi kulomety a zvony z pohraničních pevností sahal
od norského Severního mysu až po španělské hranice. Tento val měl zabránit
vstupu spojenců na evropské území. Německé velení si však moc dobře
uvědomovalo, že zaminované pobřeží a železo-betonové bunkry a protipěchotní
a protitankové zátarasy nemohou spojence zastavit, ale pouze zpomalit.
Německé vrchní velení nepodléhalo jedinému muži na rozdíl od spojeneckého a
proto bylo poznamenané určitou rivalitou mezi maršály Rommelem a von
Rundstetem. Ten byl formálně nadřazen Rommelovi, který však měl volný
přístup k Hitlerovi a těšil se jeho velké přízni. Žádný z nich však neměl
větší vliv na Luftwaffe ( německé vzdušné síly ), námořnictvo, elitní
jednotky Waffen SS. Posádky bunkrů na francouzském pobřeží většinou tvořili
vojáci, jež nemohli být z nějakého důvodu nasazeni na východní frontě.
Značná část jich byla ruské či gruzínské národnosti a dále tzv.
Volksdeutsche, lidé německého původu žijící mimo území Německa, jimž často
chybělo vlastenecké nadšení.
Začíná Den D
Dezinformační válka se
spojencům vyplatila. Německé velení rozmístilo v okolí Pas – de – Calais
dvacet svých divizí, zatímco na bretaňském a normandském pobřeží jich bylo
jen čtrnáct. Rommel požadoval, aby byla většina
tanků umístěna na pobřeží, jenže Hitler k tomu dal jen částečný souhlas.
Spojenci proto museli překonávat těžkou kulometnou palbu jen na některých
místech, o to větší však byly ztráty na místech jež byly takto bráněny. Důležité také bylo, že němci neměli k dispozici
meteorologické předpovědi spojenců. V době před dnem D bylo počasí dost
bouřlivé. Einsenhower chtěl vylodění opět posunout, ale meteorologické
stanice v severním Atlantiku hlásili, že se 6. června bouře uklidní. Operace
Overlord mohla začít.
Rozmístění spojeneckých vojsk na plážích Normandie
(americké a britské síly ve vnitrozemí jsou výsadkáři)
Omaha - pláž omytá krví
Úspěch vylodění tkvěl i
v dalších příznivých náhodách. Rommel, který nic netušil byl na návštěvě u
své ženy. Pro von Rundsteta byl rozsah operace tak překvapující, že jí
dlouho nechtěl uvěřit a pokládal jí za léčku. Zatím co Hitler ještě vyspával
a hledal se někdo kdo jej vzbudí a oznámí mu tuto šokující zprávu, jeho štáb
půl dne váhal s přesunutím tankových divizí na pobřeží. Toto zdržení bylo pro wehrmacht osudné. Spojenci na
evropskou pevninu nejenže vstoupili, ale pozice také udrželi. Peklem prošli
americké jednotky na pláži Omaha. Proti očekávání tam byla 352 divize, která
se ukázala jako neobyčejně tvrdý protivník. Obojživelné spojenecké tanky DD,
které měli pěchotu podpořit se většinou potopili dříve než se dostali
k pobřeží. Vojáci na pláži začali panikařit a velitelé, kteří se je snažili
zorganizovat k útoku byli při pobíhání mezi nimi za husté palby postříleni.
Situace se stávala beznadějnou. Generál Bradley pověřený velením 1. americké
armády dokonce uvažoval o stažení jednotek. Úsilí a odvaha, kterou jeho muži
vyvinuli, se vyplatily. Na „krvavé Omaze“ však zůstalo ležet asi dva tisíce
dvě stě mrtvých. Nemalé ztráty utrpěli spojenci i na plážích Utah, Gold,
Sword a Juno. Za připomínku stojí také oběti v řadách parašutistů, kteří
zajistili mosty a důležitá místa aby tak dezorientovali Němce. Byli to
příslušníci 101. a 82. výsadkové divize USA a 4. britské výsadkové armády.
Parašutisté USA seskočili na šíji Cotentického poloostrova, britští
výsadkáři zajistili údolí řeky Orne (legendární operace Pegasus Bridge).
Pobřeží dobyto
O šest dní později bylo na
francouzském území 320 000 spojeneckých vojáků 54 000 vozidel a 100 000 tun
válečného materiálu. Americká vojska prorazila na západ, odřízla na
poloostrově Cotentin 40 000 německých vojáků a 26. června se zmocnila
prvního významného francouzského přístavu - Cherbourgu. Ačkoliv následující
silné bouře ztížily zásobování vyloděných vojsk a omezily možnosti
spojeneckého letectva, vzrostly v polovině července 1944 spojenecké síly na
30 pěších a 13 tankových divizí a koncem července zahájily průlom
nepřátelské obrany u Avranches. Do průlomu byly nasazeny čerstvé americké
jednotky, jimž se po manévru podařilo 20. srpna 1944 obklíčit značné německé
síly u Falaise, kde bylo zničeno 10 německých divizí. Po ústupu od Falaise
už nebyla německá vojska schopna klást vážný odpor a mohl následovat
spojenecký postup k Seině.
Čechoslováci při invazi
Čs. samostatná obrněná brigáda ve
Velké Británii vznikla 1. září 1943 reorganizací 1. československé
samostatné brigády, posílené krátce před tím o příslušníky 200.
československého lehkého protiletadlového pluku, který do Anglie dorazil v
srpnu 1943 ze severní Afriky. Nově zformovaná jednotka byla vyzbrojena
britskými a americkými tanky Crusader, Cromwell a Stuart a až do léta 1944
se pod velením brigádního generála Aloise Lišky věnovala bojovému výcviku.
Koncem srpna 1944 se brigáda v síle 4259 mužů přesunula do francouzských
přístavů Arromanches a Courseulles-sur-Mer. Následující měsíc čs. vojáci
strávili v seřazovacím prostoru u Falaise, kde měli převzít zbývající
materiál a osvojit si nejčerstvější bojové zkušenosti. Hlavním důvodem však
byly obavy Britů, zda čs. jednotky budou schopny plynule doplňovat ztráty
utrpěné v průběhu bojů. Proto se také britské velení nakonec rozhodlo
prověřit Čechoslováky bojovým úkolem v úseku, v němž nedocházelo k
nejprudším bojům. 5. října 1944 se brigáda přesunula k francouzskému
přístavu Dunkerque, kde měla blokovat tamní německou posádku (v síle zhruba
11 000 mužů) a zabránit jí v pokusu o průlom do spojeneckého týlu. Přestože
byli Němci ve výhodě, čs. vojáci se nespokojili jen s pasivním plněním
rozkazu a několikrát zaútočili.
Pomíjivá sláva
Jednou z důležitých kapitol byly i
francouzské ženy. Bojové oddíly tvořili hlavně velmi mladí muži, kteří měli
zakázáno se k civilnímu obyvatelstvu vůbec přiblížit. Většina z nich na to
neměla ani čas. Celý den se postupovalo vpřed a večer si každý ustlal tam
kde se zastavil. Oddělit se od jednotky bylo bez povolení téměř nemožné.
Vyvinul se systém kde jeden muž hlídal druhého. Přesto se však žádní vojáci
nemohli dočkat setkání s děvčaty, o nichž jim vyprávěli účastníci první
světové války. Spojenecké velení si to dobře uvědomovalo a i veteráni tvrdí,
že byly před odjezdem z Anglie poučeni vojenským knězem co se sluší a
nesluší dělat. Poté následovala přednáška důstojníka zdravotnického oddílu o
tom , co se musí dělat když se to dělá, a nakonec vojákům vysvětlil velící
důstojník, jaké budou následky když se to udělá. Vojenské autority postupně
svůj postoj zmírnili a vedli vojáky aspoň k základní konverzaci. Operace
Overlord měla za následek asi šest tisíc smíšených svateb. Je ironií osudu,
že vojáci, jež leželi tváří v písku a dívali se na smrt svých kamarádů na
normandských plážích se vůbec nezúčastnili osvobození Paříže 25. srpna 1944.
Těchto oslav se zúčastnili převážně vojáci, kteří patřili k zázemí, ti výše
zmiňovaní v té době bojovali úplně někde jinde.
Doslov
Památku na vylodění
v Normandii vnímají dnešní státy různě. Je zajímavé pozorovat význam, jaký
v historii dávali oslavám Francie a USA. Postoj k invazi často zrcadlí
aktuální politickou situaci. Americká strana za II. světové války vystoupila
z určité izolace a přešla v roli aktivního tvůrce politické situace. Součástí této politiky je udržování vojenských pozic
v západní Evropě včetně Francie. Například v roce 1954 – 10 let po invazi se
konali oslavy v plné shodě USA a Francie. Jiné to bylo v roce 1964, kdy se
vztahy mezi Spojenými státy a Francií začali zhoršovat. Generál De Gaulle se
nikdy nesmířil s tím, že nebyl přizván k plánování operace Overlord. Loni
byli na oslavu přizvány hlavy všech států včetně Německa a Ruska. Tento akt
vnímejme jako završení šedesátiletého období složitých vztahů mezi světovými
mocnostmi.
Važme si těch, kteří položili své
životy za naše společné ideály, těch co pomohli svrhnout hrůzný režim, jež
hrozil zkázou celému světu a nerozlišujme zda tito muži bojovali a umírali
na východě či západě. Všichni společně se stali „bratry ve zbrani“ a
přivedli nás k vítězství a míru. Je povinností nás všech vzpomínky na ně
uchovat a předávat dál dalším generacím po nás.
Americký prezident George Bush při projevu nad hroby
padlých spojeneckých vojáků u příležitosti 60. výročí vylodění v Normandii.
Autor: Pte. David
Evans
|
|